Když jsem se začal věnovat práci s lidmi, myslel jsem si, že nejdůležitější je umět klást dobré otázky.

Dnes si myslím, že ještě důležitější je umět opravdu poslouchat.

Ne poslouchat proto, abych mohl poradit nebo nabídnout svůj pohled. Ale poslouchat tak, abych co nejlépe porozuměl tomu, co druhý člověk prožívá. Není to samozřejmost. Ani pro mě nebyla.

Dříve jsem měl stejně jako většina lidí tendenci druhé rychle hodnotit. Měl jsem pocit, že když znám jejich situaci, rozumím i tomu, proč se rozhodují tak, jak se rozhodují. Časem jsem pochopil, jak snadné je se mýlit. 

Možná právě tehdy se začal formovat můj dnešní přístup.

Zajímá mě člověk. Co prožil. Jak přemýšlí. Co ho přivedlo až sem. A co se děje uvnitř ve chvíli, kdy nahlas vysloví otázky, které si dlouho nechával pro sebe.

Během života jsem sám několikrát stál na křižovatce, kdy bylo potřeba se rozhodnout. Jestli pokračovat po známé cestě, nebo vykročit do nejistoty. Jedním z těchto rozhodnutí byl odchod z pozice obchodního ředitele, ve které jsem strávil patnáct let a vybudoval si silnou profesní pozici. Nebyl to útěk. Jen jsem cítil, že nastal čas jít dál.

Možná i proto dobře rozumím lidem, kteří cítí, že něco potřebují změnit, ale ještě nevědí co. Nebo vědí co, jen se bojí udělat první krok.

Věřím, že dobře vedený rozhovor dokáže člověku pomoci zahlédnout věci, které byly celou dobu před ním. Ne proto, že mu je někdo ukáže. Spíš proto, že si je konečně dovolí uvidět.

Právě proto je mi blízký existenciální přístup. Nehledá jednoduché odpovědi. Dává prostor otázkám, které jsou někdy důležitější než samotná řešení.

Ve své práci nechci být tím, kdo říká, co je správně. Mnohem bližší je mi role průvodce, který jde kus cesty vedle Vás. Někdy mlčí. Někdy položí otázku. Někdy nabídne jiný úhel pohledu. Ale směr zůstává vždy na Vás.

Zároveň vím, že ne každá životní situace patří do mých rukou. Pokud cítím, že by člověku lépe pomohla psychoterapie nebo psychiatrická péče, řeknu to otevřeně. Vnímám to jako součást své odpovědnosti vůči lidem, kteří do mě vložili svou důvěru.

Když nepracuji, nejraději trávím čas úplně obyčejně. S manželkou. Se psem. Na horách nebo na procházce, kde není kam spěchat. Dřív mě bavilo dobývat vrcholy. Dnes si mnohem víc užívám samotnou cestu. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že to neplatí jen pro hory.

Pokud jste dočetli až sem, asi už tušíte, že ode mě neuslyšíte připravené recepty na šťastný život. To ani neumím. Mohu Vám ale nabídnout svůj čas, plnou pozornost a prostor, ve kterém nemusíte nic předstírat.

A někdy právě to bývá začátkem změny.

Česká zemědělská univerzita (2007) – Ing.

Roční výcvikový kurz – Koučink jako umění u Magdalény Vokáčové

NLP kurz u společnosti Systemika

NLP New Code kurz u společnosti Systemika

QHHT u Dolores Cannon

Existenciální koučink (seminář)