Toto je můj osobní příběh, žádná AI story nebo pohádka na dobrou noc. Příběh obyčejného kluka, který se od 12 let styděl za ráčkování (odborně rotacismus), až si našel cestu, jak vynechat nebo obejít 95 % slov, které obsahovaly R. Raději si našel práci ve společnosti, kde se mluvilo anglicky, protože česky nechtěl ani kváknout. A když měl vyslovit své jméno – Jirka – raději používal přezdívku, ač se v tu chvíli absolutně nehodila. Ale je to příběh s dobrým koncem, koncem, který tomu klukovi ukázal cestu, jak pomoci ostatním s podobným trápením.
Možná se to někomu může zdát směšné, proč jsem to tehdy tak řešil. „Vždyť je to jen ráčkování a přece i Havel ráčkoval a nevypadal, že by mu to vadilo.“ Ale mě to vadilo, a vadilo mi to až tak, že jsem se to snažil skrývat, a až po dlouhé době jsem zjistil, že mě to ovlivňuje i psychicky. A přeci stačilo tak málo – jít k logopedovi. I to tu bylo, jen mi chyběla síla vydržet.
A proto dnes píšu tento příběh? Příběh, který kompletně změnil můj život o 180 stupňů, aniž by si toho vlastně někdo všiml. V tomto příběhu se totiž nezměnilo pouhé vyslovení hrdelního R, to byla vlastně maličkost, ale zde se změnilo nastavení hlavy a sražené sebevědomí po dobu 39 let. Příběh, který ze mě udělal to, co jsem teď, a může pomoci dalším dospělým, kteří změnu chtějí, ale vlastně se jí bojí. Protože možná mají pocit, že v té změně jsou sami.
Ráčkování v dětství
Asi nebude překvapení, že vše začalo v dětství. R mi nešlo a moji rodiče mě brali k logopedovi. Buď se nechtělo mě, nebo rodičům, nebo logopedovi, ale skončilo to tak, že jsem se R ani Ř nenaučil během dětství správně vyslovovat a tak nějak se na to už nekladl důraz. Přístup “To dítě to v životě zvládne” byl na začátku devadesátek normální a já si radši pouštěl lodičky v potoce, než abych doma procvičoval tDám, tDnky, tDenky…
Jako malý klučina jsem to neřešil, čas plynul, lego se stavělo a lodičky se pouštěly po potoce. Vše se začalo měnit až v pubertě, kdy jsem se začal zajímat o holky a holky o mě. Tehdy jsem se začal představovat novým kamarádům jménem, které bylo a je Jirka. Tehdy se také občas spolužáci zasmáli mému hrdelnímu R. A tak na mě začaly pomalu dopadat první meteority studu a zarývaly se hluboko do hlavy. Tehdy jsem se začínal stydět a nechtěl jsem mluvit před třídou.
Pamatuji si jeden přednes básně. Já miloval přednášet, ale nemiloval jsem se poslouchat. Po mém přednesu mi učitelka před celou třídou řekla větu, která mi do teď zní v uších, jako by to bylo včera:
„Jirko, básník z tebe nikdy nebude, ale jak vidíš, prezident z tebe být může.“
Tehdy byl u kormidla Václav Havel. Toto mi řekla před třídou dvaceti dětí, které se smály, a já se uzavřel. Uzavřel jsem se na dalších 25 let. Šlo to postupně – hledal jsem si nová slova bez R, abych ty s R mohl obejít (místo určitě bylo jistě, problém byla potíž, proč bylo kvůli čemu, atd.), začal jsem používat anglicismy a germanismy, dětem kolem sebe jsem dával přezdívky. Vše, abych se vyhnul R a Ř.
Ale jde to těžko – číslovku tři nebo čtyři opravdu neobejdete. A to ani anglicky ani německy. Teď vím, že by to šlo japonsky, ale to by tehdy na té naši vsi nikdo nepochytil. Každopádně pak už to jelo jak na rozjetém trakaři z kopce.
Střední škola a ráčkování, stres být slyšen
Střední škola, krásné holky kolem sebe, já rozdával smích, ale vnitřně jsem se trápil. Měl jsem toho tolik co říct, ale nemohl jsem – vnitřní hlas mi říkal, že se mi všichni budou jen smát, že jsem trapný, že mám radši být ticho. A tak jsem si budoval větší a větší slovník bez R a vnitřně jsem se třásl, kdykoliv se vyvolávalo k tabuli nebo bych měl mluvit nahlas.
Nešlo o znalosti, ty jsem měl, ale jméno třeba Ruprecht Falckrabě Rýnský opravdu neobejdeš. Horší na tom bylo, že tehdy si člověk neuvědomoval, jak moc ho to sráží na kolena, tehdy jsem jen hledal cesty jak se všemu vyhnout a krásně si žít teenagerský život.
Vysoká škola s ráčkováním. Nenáviděné prezentace
Zde začaly převážně prezentace před spolužáky, kteří vypadali, že už ovládají celý svět. Já tak vypadal taky, ale uvnitř jsem se krčil za stromem, abych v tom světě nemusel mluvit nahlas. Během vysoké jsem poprvé zkusil navštívit logopeda. Začalo mi docházet, že jsem nespokojený a měl bych to řešit. Už se nepamatuji proč, ale nějak to s ním nedopadlo, asi jsem se styděl i před logopedem. Styděl jsem se na koleji cvičit výslovnost, aby mě nikdo neslyšel z vedlejšího pokoje. A tak jsem si to vše nechával dál v sobě.
Léta plynula. Během vysoké dva Erasmus pobyty v zahraničí, kde jsem mluvil jen anglicky. V tom jsem našel spásu a vysvobození. V angličtině se R krásně polyká a já se najednou cítil svobodnější. U mého jména jsem se sice zasekl, ale zbytek už šel.
Práce a pohovory s vadou řeči
Po těchto pobytech přišla i první práce. Tam byla volba jasná, půjdu do anglicky mluvící společnosti. Jen to stále byla česká společnost, takže jsme mluvili česky a jen při létání po světě anglicky. V práci se s vámi nikdo nemazlí, není čas něco obcházet. Jsou tam pohovory, jednání, mluvení a zase mluvení.
Ve volném čase zase maličkosti typu jak Svěrák uvádí nové filmy, kde s oblibou používal ráčkování u jednoho z herců. Styděl jsem se být v místnosti s mými kamarády, kteří věděli, že ráčkuju, a sledovat tu scénu, kde ve Vratných lahvích říká:
„Tam za vesničkou na stráni, břízka se k břízce přiklání. Přiviň se ke …“
…bylo jako sledovat s rodiči ve filmu erotické scény. Pokaždé se modlíš, aby ta scéna už skončila a děláš, že na tom křesle vedle mámy a táty opravdu nesedíš.
Takových momentů mi v životě přibývalo a já opět zkusil logopedku, a zase jsem selhal. Ač jsem měl vnitřní motivaci, že takto mluvit nechci, chyběla mi podpora. S nikým jsem nikdy nesdílel, jak jsem nešťastný, že neumím R. Mnoho mých známých to ani nevědělo. Já se totiž stal mistrem obcházení všech slov a přetvářky, že je vše v pořádku a svět mi leží u nohou. Další roky mého vnitřního napětí nadále přibývaly.
A pak to přišlo – z ničeho nic.
Motivace k odnaučení se ráčkování
Musel jsem jet služebně do Brna a k poslechu jsem si hledal nějaký psychologický podcast. Doteď si pamatuji, že se jmenoval Psychologická diagnostika, která mě nadchla. Mluvila o ní zajímavá koučka. Tak jsem si řekl, že bych si mohl jejím koučinkem vylepšit své prodejní schopnosti.
Paní koučku jsem kontaktoval s cílem zlepšit své prodejní schopnosti. Sešli jsme se a musím říct, že byla fakt dobrá, jako hodně dobrá. Už po pár otázkách jsem se sesypal jako domeček z karet, a až se slzou v oku jsem konečně prvnímu člověku v mém životě přiznal, jak moc mi ráčkování sráží sebevědomí a nedovoluje mi žít naplno jak bych chtěl. To byla ta zlomová hodina v mém životě. To byl přesně ten moment, kdy ta skrytá frustrace chtěla ven a i když jsem o ní vnitřně věděl, tak to, že šla nahlas ven z mého těla a uši ji slyšely, teprve teď se mohla transformovat. K tomuto hlasitému uvědomění se ještě dostaneme, z něj se stal můj denní chléb.
Já jsem sám sebe nepoznával. Jak to vše chtělo ven, vše ze mě vylétlo během hodiny sezení jako atomový hřib. 39 let se to kupilo v mojí hlavě jako v papiňáku a chtělo jen najít vhodného člověka, který umí ten papiňák otevřít.
A co koučka? Byla skvělá, nejlepší. Zjistila moji motivaci, zjistila, co mi vadí a co nechci, a stanovila mi plán. Vyšel jsem z koučovny a vyhrkly mi slzy. V tu chvíli jsem věděl, že dělám správně. A hlavně, že mám poprvé v životě parťáka, který o mém stresu ví, který mě nesoudí, nesměje se mi a chce, abych to dotáhl.
Pak už to šlo jak na tobogánu. To, co nešlo 39 let, se jednou hodinou změnilo. Já si nenašel jednu logopedku, já si našel rovnou dvě. Po pár týdnech zkoušení, trošky depresí, že to nejde, to tam najednou padlo. Pamatuji si, jak ta druhá logopedka říká: „super, teď jste řekl krásné a čisté R”. Já ji v údivu odpovídám „A kde? Vždyť nic neslyším. R přece musí rezonovat.” Ona jen “Ale vůbec, R je skoro jako D”. Nahrála moji výslovnost a pustila mi to. Já ten zvuk neznal, ale slyšel jsem tam R, které vyslovovali celý život moji kamarádi. Pro někoho to může znít směšně, já se ale cítíl, jako kdybych po několika letech příprav vylezl na Mount Everest.
Když už to jednou chytneš a víš, jak nové R zní, tak už to jde samo. Pak už jen měníš slova a posouváš se. Ano, vzalo mi to rok, než jsem začal R vyslovovat všude a nahlas. Není jednoduché přepnout v hlavě autopilota na nového, ještě k tomu, když ti jede 40 let v kuse, ale pomalu to šlo. Někdo řekne taková kravina, ale pro mě je to můj největší úspěch v životě a přál bych ho každému, kdo se trápí vadou řeči a stydí se za ni, jako jsem se styděl já.
Pak už začala práce na Ř, na něm se stále ještě pracuje, ale to jsou jen kosmetické změny. Ta nejtěžší práce je hotová a já jsem tak strašně rád, že jsem do toho šel. Je jedno, kolik ti je, i v 60 do toho běž. Vždyť nevíš, jestli tu ještě nebudeš 30 dalších let, a když tě to trápí, bude tě to trápit dalších 30 let.
Zbav se ráčkování i v dospělosti
Proč to všechno píšu? Protože mi to dalo nový náboj do života. Stal jsem se koučem, zaměřil jsem se mimo jiné i na klienty s vadou řeči. Vím, že to není jen o vadě řeči, kterou slyší ostatní – je to o hlavě a vnitřním nastavení, o studu a nepochopení. O domnění, že se na mě celý svět dívá, když mluvím, a směje se, jako se posmívaly děti ve škole.
Jestli máš vadu řeči, přijď. Budu tvůj parťák, který tě dokáže podpořit, motivovat, nastavit plán a hlídat jej. Já tě neodnaučím vadu řeči, ale pomohu ti s motivací a budu tu, když se ti bude chtít všechno vzdát. Někdo může ráčkování nebo jinou vadu řeči ignorovat. Ale někdo ne – a tam je potřeba pomoct. Vše, co musíš mít ty, je vnitřní motivace a chuť to změnit. Já ti s tím pomohu, pokud sám/sama budeš chtít.
P.S.: Pamatuješ, jak jsem psal, že to hlasité uvědomění je můj denní chléb? To je nejdůležitejší moment u kouče, terapetuta nebo kohokoliv, komu se svěřuješ. Ty vše dávno v sobě víš, ale pojmenovat to nahlas, slyšet to sám od sebe – to je půlka cesty ke změně.
